O nás

„Americká receptura, anglická idea, český design“

Jsme domácí nezávislá pekárna. Jsme ale také inovativní zakázková cukrárna. Jsme zkrátka interaktivní cookieshop, zrozený česko-britským partnerstvím. Jsme odborníci na pravé nefalšované cookie. Vždyť u nás v krámku se věnujeme jenom, a jenom jemu. 

Prosím, neplést si cookies se sušenkami! Správné cookie je totiž po svém obvodu křupavé, ale ve středu dostatečně žvýkací. V devatenácti lahodných příchutích pečeme domácí cookies 9 centimetrové, tzv. do ruky, ale také Královské 32 centimetrové v průměru, vše můžeme nazdobit vaším návrhem, nabízíme zabaleno v reprezentativním boxu. Jsme alternativou, jsme konkurencí klasických dortů.

U nás se snoubí tradice s novátorstvím. Nově přinášíme i zcela původní novinky pod názvy jako Cookieniéra, Cookiemisu, Cheesecookie, a také kreativní sadu nejen pro děti zvanou Cookie Box Color, aneb „Nazdob si cookie doma“. Buď tedy originální jako my a objev nás dřív, než někdo překvapí tebe. Buď první!

 

Jak to všechno začalo

Nápad na vytvoření Královského Cookie se zrodil v den královské příležitosti. Steavova matka dostala tu čest, obdržet ocenění přímo od královny Alžběty, na začátku dubna, roku 2012. Celá rodina tehdy odcestovala do historického města Yorku, na oficiální slavnostní obřad. Tento den se shodoval s dnem Steavových narozenin. Jeho matka, která by za normálních okolností dort upekla, se rozhodla koupit obří cookie a v místní cukrárně požádala o to, aby zpráva, která se běžně přeje – „Všechno nejlepší k narozeninám“, byla na něm napsána. Po jejich návratu do Londýna, vzal Steave tento obří cookie zpět domů a ukázal ho Petrovi. To byla jiskra! Jiskra, která zapálila Petrovu tvůrčí energii a dala mu myšlenku vzít tento originální nápad do Prahy. V letech 2012 a 2013 tedy tvořil plán, který postupně nabral svůj konkrétní tvar.

Nejdříve, prostřednictvím pokusů a omylů, recept byl vytvořen, takový, které by vyhovoval české chuti. Poté přišel nápad na značku. "Královské Cookie“ a logo ďáblovi hlavy, bylo založena na legendě o svatém Antonínovi, jako poustevníkovi, kterého pokoušel sám satan. Podnikatelský plán tak konečně dostal svou formu, zároveň spolu s barvami, které byly použity a plány, jak obchod a prodej bude vypadat.

V únoru 2014 se Petr a Steave přestěhovali z Londýna do Prahy a příjemné prostory, na královských Vinohradech, v blízkosti Václavského náměstí, byly nalezeny. Obchod byl tehdy prázdnou skořápkou a po 12 měsících rekonstrukce, většinu z toho si kluci dělali sami, v měsíci březnu roku 2015, Královské Cookie konečně otevřelo své brány veřejnosti.

 

Maza, Koláč nebo Cookie

Ve světě je Cookie všeobecně považováno za malé, ploché, pečené potěšení, obvykle obsahující tuk, mouku, vejce a cukr. Jeho americký název pochází z holandského slova koekje, což v překladu znamená malý dort. Cookie se zpravidla peče jen tak dlouho, aby po obvodu bylo jemně křupavé, ale ve středu zůstalo dostatečně žvýkací. Dnes jsou cookies vyráběny v široké škále stylů, pomocí mnoha přísad a složek, jako je čokoláda, koření, ořechy a sušené ovoce.

Typickým a zásadním rozdílem mezi cookiem a ostatním sladkým pečivem je v teorii o poměru vody a tuku, kdy voda v klasickém těstě umožňuje tvorbu bublin, které jsou odpovědné za měkkou nadýchanou konzistenci upečené sladkosti. V cookie žádné bubliny nehledejte, protože prostředkem pro soudržnost se tu stal naopak tuk, ať už ve formě másla, žloutku, oleje nebo sádla. Tuk se pak při pečení volně odpaří, až při mnohem vyšší teplotě než voda. Po vyjmutí z trouby je tím pádem struktura cookie mnohem hustší a hutnější.

Tuk je v cookies alfou a omegou, ať už je to rostlinný tuk, margarín, oleje či sádlo. Když se však zeptáte těch nejzkušenějších pekařů dozvíte se, že jejich tajnou zbraní je prosté, čisté máslo. Všeobecně je však tuk ten nejlepší dopravník chuti, lepší než cokoli jiného.

Cukr kromě oslazující vlastnosti také pomáhá, aby cookie bylo křehké a jemné. Dobře absorbuje teplo, které dělá cookie hnědé. Dva nejběžnější druhy cukru používané k pečení cookie jsou granulovaný cukr bílý a cukr hnědý. Oslazující vlastnosti jsou zhruba stejné. Hnědý cukr však má výraznou, hlubokou chuť, tolik typickou pro cookie.

Mouka pšeničná je jedinou správnou moukou a všechny ostatní jsou pro pečení novodobého cookie všeobecně považovány za nevhodné. Ne vždycky tomu tak bylo. Například v době antiky se pro přípravu Mazy (dobový název pro cookie) používala výhradně mouka ječná.

Kypřící látky jsou důležitou součástí receptů cookie. Nejčastěji je používán prášek do pečiva nebo jedlá soda. (Soda vyžaduje kyselou složku, prášek má vlastní kyselinu. Pravidlo – ½ čajové lžičky sody na šálek tekutiny, ½ čajové lžičky na šálek mouky. Soda je tekutá – prášek jde s moukou.)

Vejce jsou další součástí cookie. Jsou často jedinou kapalinou v seznamu přísad. Vaječné bílky mají tendenci těsto vysoušet, zatímco žloutky jej obohacují a změkčují.
Pochopení vlastností těchto základů, a jak na sebe vzájemně působí, je klíčem k úspěšnému pečení cookie.

 

Trocha historie Cookie

Cookie jako tvrdé sušenky existují minimálně tak dlouho, jak dlouho je doloženo samotné pečení. Cookies, stejně jako ostatní sladké pečivo, jsou přímými potomky prvně připraveného jídla člověkem, z obilné pasty, na horkém kameni, v době neolitu, zemědělci asi před 10 tisíci lety. Vývoj sušenky v těchto primitivních počátcích historie, ale i kdykoli později, nebyl inspirován pouze důvodem praktickým. Tím byla skutečnost, že se pečené a důkladně vysušené placky stávaly pevným, lehkým a dobře přenositelným polotovarem, s mimořádně dlouhou dobou skladování. Kdykoli se lidé rozhodli objevovat svět, cookies se staly, pro svůj plochý tvar a dlouhou životnost, ideálním cestovním jídlem. Po celá tisíciletí žádná loď neopustila přístav bez dostatečného množství sucharů, ať už jim v římské říši říkali maza, nebo v době středověku biscoit (výraz pocházející ze staré francouzštiny). Zatímco ale námořníci Konstantinovi armády cestou žvýkali tvrdé sušenky, pekaři dávných civilizací na Blízkém východě, už prozkoumávali kulinářské možnosti tehdy dostupných surovin. Vkládáním obohatili směsi vejci, smetanou, ovocem nebo medem a nakonec, v době pozdní antiky i cukrem. Luxusní a cukrářské výrobky v malých i velkých verzích byly dobře známy po celé perské říši i starém Římě.

Jiné prameny uvádí, že cookie má svůj původ v 7. století v Persii (dnešním Íránu) jedné z prvních zemí, která pěstovala cukr. Od tud se údajně cookie, přes muslimské dobytí Španělska, dále rozšířilo do Evropy. Od 14. století je již cookie běžně známé ve všech vrstvách společnosti, od pouličních prodavačů až po královské kuchyně. Do Ameriky cookies přišlo až na počátku 17. století, s prvními britskými a holandskými přistěhovalci. V té době již byly renesanční kuchařské knihy bohaté na cookie recepty a jejich domácí výroba byla běžnou praxí. Nám známé moderní cookie, vzhledem k jeho orientaci do másla a cukru, však bylo mnohem častější až od 18. století. Víme, že křehké sušenky pestrých barev i tvarů byly svého času velmi populární i ve viktoriánské Anglii, kam je již ve 3. století zavlekl císař Konstantin Veliký, při svém slavném tažení na Góty.

Ne naposledy se cookies překotně vyvíjela v průběhu průmyslové revoluce 19. století, kdy se výrazně zlepšila technologie výroby i schopnosti pekařů. Základní složení cookie se však již dále neměnila. S příchodem elektrických chladniček a vynálezu čokoládových čips ve 30 letech minulého století, cookies dosáhly nových výšin popularity a klasické americké cookie se stalo oblíbenou volbou mezi cookie fajnšmekry.

Cookies se objevily v té či oné podobě na celém světě v celé zaznamenané historii. Jsme proto rádi, že se v tuto dobu a v této podobě, Cookie objevilo právě u nás.

 

Legenda o Svatém Antonínovi

Koptská, syrská i byzantská tradice udávaly vždy 17. leden za den Antonínovy smrti a tím zároveň i dnem jeho nebeských narozenin. V Římě byl jeho svátek stanoven na týž den
a zaveden již ve XII. století. Od té doby se stal svatý Antonín Veliký, zvaný též Egyptský, Eremitský nebo Antonín Abbás, jedním z nejpopulárnějších středověkých světců, jak dokazuje neobvyklé množství legend a historických obrazů. Svatý Antonín tak rychle získal ráz našeho domácího světce.

Ve skutečnosti se však narodil v severním Egyptě na břehu řeky Nilu, ve městě Koma, v místě dnešního Keman u Herakleje, kolem roku 251 léta Páně. Egypt byl tehdy součástí Římské říše, která se ještě nerozhodla mezi pohanskou a křesťanskou vírou. Jeho rodiče pocházeli ze vznešeného a bohatého rodu. Když mu bylo dvacet let, osiřel a převzal odpovědnost za svou mladší sestru i rodinný majetek. Podle slov svatého Atanáše, který byl Antonínovým žákem a váženým biskupem, však svatého Antonína inspiroval biblický text, podle <Matouše 19,21> k tomu, „aby se zřekl svého veškerého majetku a stal se poustevníkem.“ Jen co tedy zabezpečil výchovu své sestry, rozdal své zděděné jmění chudým i potřebným a odešel do egyptské pouště.

Začal žít asketickým životem v opuštěné hrobce na okraji dun. Hodně se postil a spával na holé zemi. Do pouště sice nepronikaly lidské hrozby, zato v ní rostla ďáblova pokušení. Obzvláště dotíraly na sv. Antonína, který se těmito pokušeními stal pověstný. Satan se mu zjevoval ve všech možných podobách. Andělských, lidských i zvířecích. Nejprve se mu ďábel snažil přivádět na rozum vzpomínky na to, co opustil. Významnost rodu, sestru, bohatství. Dále mu vnucoval strach z nového způsobu života. Antonín však zůstal pevný ve svém rozhodnutí a nepřátelské útoky odháněl postem a rozjímáním. To bylo Antonínovo počáteční vítězství.

Později se Antonín začal setkávat s prosebníky o duchovní rady a pomoci. Našlo se také množství těch, kteří chtěli žít podobným životem jako on, a proto jej následovali. Jeho moudrost a láska tak daly základy budoucím řeholním společnostem, stal se otcem poustevníků a opatem.

Aby se ještě více stáhl do samoty, přešel Nil a usídlil se v jeskyni na východním břehu řeky. Stále prožíval doby velkých pokušení, proti kterým bojoval tuhou kázní. Proto se jej ďábel snažil obelstít jiným způsobem. Nejdříve se svatému zjevil v tělech dravých zvířat a hadů, která naplnila jeho skrýš. Hned poté se na svatého začaly vrhat zástupy démonů, kteří jej tělesně mučili tak, že to bylo nad lidské síly. Antonín však vždy zvítězil.

Tím obdržel mnoho milostí, v podobě charismat, daru uzdravování, moci nad zlými duchy a částečného poznání budoucnosti. Do jeskyně proto začalo přicházet mnoho lidí, které Antonín zbavoval duševních i tělesných nemocí.

I přesto, že stařec žil na okraji tehdejšího světa, velmi si ho oblíbili nejvýznamnější císař pozdní antiky Konstantin Veliký a jeho synové. Psali mu dopisy a pravidelně jej zvali na císařský dvůr. On však za 80 let svého života z pouště odcházel jen výjimečně, a to jen proto, aby pomáhal pronásledovaným a utlačovaným.

Protože chtěl světec zůstat neznámým, odešel dále do pouště. Zde se usadil na hoře Kolzin, ze které vytékal potůček, a kolem rostlo několik planých palem. Beduíni, kteří žili nedaleko, viděli sebezápor poustevníka a přinášeli mu občas vodu a suchý chléb. Ani zde však ďábel neskládal své zbraně a snažil se Antonína pro změnu obelstít smyslností. Postupně jej mámil, když na sebe bral ženské podoby, a nabízel mu dostatek nejlepšího jídla té doby. Od jehněčí pečeně a pštrosího ragú, přes paštiky z malých ptáků, makrelovou garum, marinované ústřice, olihně, krevety, delikatesní dormice, až po granátová jablka, kdoule či královské cookie, tehdy ještě zdobené medem a barvené šafránem. S pokušením
a nečistými myšlenkami však Antonín dál bojoval meditací, bděním a odříkáním. A tak nakonec démoni navždy odešli.

Po nějaké době se Antonín opět rozhodl uniknout před sílícím tlakem svých obdivovatelů a vydal se do východní pouště poblíž Rudého moře, kde v oáze Fayum žil až do své smrti. Zemřel v roce 356 v požehnaném věku 105 let. Světcův hrob zůstal dlouho neznámý. Když byl za císaře Justiniána I. objeven, byly Antonínovy ostatky přeneseny do Alexandrie. Po dobytí Egypta mohamedány roku 635 byly převezeny do Cařihradu, odkud se jich velká část dostala kolem roku 1000 do Francie, kde jsou v kostele St. Julien v Arles uloženy dodnes.
Když světec umíral, egyptská poušť přímo kvetla svátostí poustevníků, kteří hledali samotu. Ti mu také hned po jeho smrti, v místě na břehu Rudého moře, vystavěli svatostánek, který je dnes nejstarším křesťanským a stále aktivním klášterem na světě. Svatý Antonín se také hned velice brzy po vysvěcení stal ochráncem cukrářů, a tedy i patronem našeho stánku. Mezi jeho hlavní atributy patří bezpochyby hlava ďábla, a proto se také tato hlava stala symbolem našeho cukrářského podniku.